Málokdy slyšíte tak silný příběh. Tereza přišla v důsledku těžkého průběhu meningokové meningidity o nohy pod koleny, většinu prstů na nohou a selhaly jí obě ledviny. Způsob, jakým se s celou situací vyrovnala Tereza i její rodina, vzbuzuje velký obdiv a může být silnou inspirací pro nás všechny.

„V dubnu 2017 jsem onemocněla meningokokovou meningitidou. Zpočátku se to jevilo jako nějaká chřipka nebo nachlazení,“ vzpomíná devětadvacetiletá Tereza z Oseku u Teplic. Měla tehdy chvíli před státnicemi a pár dní před propuknutím příznaků absolvovala čtyřhodinový cyklistický trénink na horách. „Když se u mě projevila počáteční zimnice, přičítala jsem ji prochladnutí z kola. Ten večer jsem se ještě učila na zkoušku, ale brzy jsem to zaklapla, s tou teplotou už se to nedalo. Šla jsem spát a v noci jsem se ještě párkrát vzbudila, jak se teplota zvyšovala. Během noci to nebylo tak hrozné, ale po probuzení ráno jsem přestávala cítit nohy. Už to bylo tak rozjeté, že mě nohy neunesly, když jsem se na ně chtěla postavit.“

To už musela Terezu odvést rychlá záchranná služba do nemocnice v Ústí nad Labem. Pamatuje si pouze, jak ji přiváželi na infekční jednotku intenzivní péče – a dál až probuzení. „Zjistila jsem, že mi museli amputovat obě nohy pod koleny. Také většinu prstů na rukou, i když to pak probíhalo postupně. Také jsem se dozvěděla, že mi selhaly obě ledviny,“ popisuje těžké následky meningokokové infekce. Jedná se o bakteriální, které může končit úmrtím během několika hodin od počátku prvních příznaků, proto měla štěstí, že se jí dostalo včasné pomoci.

Těžce probíhající infekce jako jedna z příčin poškození ledvin

„Při takto těžkém průběhu meningokokové sepse, podobně jako u jiných těžce probíhajících infekcí, vč. covid-19, mohou v důsledku ischemie (nedostatečného prokrvení a následného odumření buněk a tkání) zůstat pacientům trvalé následky jako například i nevratně poškozené ledviny. Někteří pacienti zůstávají závislí na pravidelné dialyzační léčbě, u části pacientů však může dojít k částečnému obnovení jejich funkce, proto je důležité, aby byli pacienti sledováni i u specialisty – nefrologa,“ vysvětluje MUDr. Silvie Rajnochová Bloudíčková, Ph.D., vedoucí Nefrologické a Transplantační ambulance IKEM.

Dialýza byla omezující

Po propuštění z nemocnice bylo nutné, aby Tereza začala docházet na pravidelnou dialýzu, protože její ledviny nebyly schopny zastávat svoji funkci. „Sanitka mě vozila do Teplic, což není od mého města moc velká dálka, jen asi 15 kilometrů. Ze začátku třikrát týdně na tři a půl hodiny. Poté cca na 4 hodiny, třikrát týdně… Trvalo to už asi rok a chtělo se mi tam pokaždé méně. Taky jsem tam patřila mezi nejmladší a vtipkovala jsem, že jim tam kazím věkový průměr,“ vzpomíná Tereza. Především jí ale po dialýze nebývalo dobře. Několikrát i v nemocnici zvracela a trápil ji velmi nízký krevní tlak. Skoro celý den pak prospala. „Jakožto pro šestadvacetiletou ženu to pro mě bylo něco hrozného. Žijete jen polovinu týdne, protože jste třikrát týdně na dialýze, z čehož vám je pořád zle a další dny se z toho tak nějak dostáváte.“

Úvahy o transplantaci ledviny

Aby mohla opět žít aktivně, začala v roce 2018 uvažovat o transplantaci ledviny. „Kontaktovali jsme IKEM, protože jde o nejlepší transplantační péči u nás. Původně jsem nepřemýšlela o tom, že bych o ledvinu požádala rodiče, sourozence nebo prostě kohokoliv ze svého okolí.“ Aniž by o tom Tereza věděla, nechaly se na vhodnost pro dárcovství otestovat také dvě její kamarádky. Jedna z nich tak zjistila, že má problém s ledvinovou pánvičkou. Podstoupila proto operaci, čímž se včas vyřešil problém, který by v budoucnu mohl být vážnější.

Nejlepší dárek od táty

Z rodičů, kteří také podstoupili vyšetření, se jako vhodný dárce ukázal tatínek. A také se rozhodl, že se jím stane. „Od paní doktorky jsme měli hodně informací. A když vidíte, jak funguje ta dialýza, chcete prostě dopřát svému dítěti normální život. Ten s dialýzou moc nejde, musíte podle ní úplně vše plánovat. Po odebrání ledviny jsem šel třetí den domů a za šest týdnů jsem fungoval úplně normálně,“ vzpomíná tatínek Terezy. Ona sama šla domů sedmý den po transplantaci, protože nová ledvina se skvěle uchytila už na operačním sále.

Návrat k pohybu

Během tří týdnů už Tereza chodila i na procházky. „Než jsem onemocněla meningokokovou meningitidou, sport byl vlastně celý můj život. Bez problémů jsem běhala pětadvacet kilometrů, čtyři hodiny jsem jezdila na kole, také jsem závodila. Ale pak na vozíku byly pro mě hory a lesní cesty úplné tabu. Na protézách to ze začátku moc nešlo, ale k většině sportů jsem se vrátila. Chodím po lese skoro každý den, když to jde. Zkoušela jsem běhat, to popravdě moc nejde, asi to bude chtít víc času a trénování. Také jsem začala hrát golf – to je úplně nový sport, který jsem dříve nedělala, ale musím říct, že mě hodně chytil. Byla jsem i na lezecké stěně a lyžovat v Itálii.“

Terezin táta zase jezdí na snowboardu a na běžkách. „Možná jsem trošku opatrnější a nedělám už takové blbosti jako dřív. Přeci jen si říkám: no máš tu ledvinu jen jednu, tak bys měl být trošku opatrnější. Ale jinak opravdu žádný problém. Kdo je zdravý, a má někoho, kdo by ledvinu potřeboval – ať to určitě neřeší a jde do toho. Já na sobě necítím žádný rozdíl,“ uzavírá tatínek Terezy.

Tereza dokonce pomáhá svému okolí

Nejen, že dnes Tereza opět sportuje, ale také pracuje s hendikepovanými lidmi. „Pomáháme lidem s fyzickým i kombinovaným postižením. Jezdím za nimi, povídáme si a jsme v kontaktu. Baví mě to a naplňuje. Zdravá ledvina od táty je určitě ten největší dar, jaký jsem v životě dostala. Není to jen orgán, ale nový život. Můžu jít s kamarádkami do kavárny nebo vyrazit na prodloužený víkend. S rodinou jet na dovolenou, aniž bych něco řešila. Mohu mít práci, fungovat naprosto normálně a sportovat. Kvalita mého života se zvýšila o tisíc, možná ještě víc procent.“